Můj životopis.
Jmenuji se Jiří Baťa a bydlím v obci Bohuňovice, 13 km. severně od Olomouce.
Po dokončení základní školní docházky jsem nastoupil na Odborné zemědělské učiliště v Olomouci na obor traktorista-mechanizátor Po nastoupení na praxi jsem byl přiřazen do dílen. Tam jsem potom v kovárně pomáhal Janu Strnadovi - mistru kovářskému. Při opravách pluhů, bran a jiného zemědělského nářadí a strojů jsem začal pronikat do tajů práce se železem a s ocelí.
Mistr Strnad mne naučil i podkovářství a speciálnímu, ortopedickému podkovávání vadných kopyt a úpravám chybných postojů koní.
Po odchodu ze Srbeně jsem nastoupil již jako kovář - podkovář v Příkazích, kde byla dostihová stáj. Tam jsem se věnoval naplno a samostatně zemědělské kovařině a podkování koní.
Po dvou letech této samostatné práce jsem z Příkaz odešel a nastoupil jako podkovář ve státním hřebčíně Napajedla. Tam jsem se pod odborným vedením mistra Věžníka ( který měl již více jak osmdesát let a celý život se věnoval této profesi) dále zdokonaloval v podkovářském řemesle.
Z rodinných důvodů jsem se po roce vrátil do Olomouce a začal pracovat na opravách a rekonstrukcích střech a světlíků na různých továrních objektech. Jednalo se o odborné zámečnické práce ve výškách.
Po uvolnění režimu v naší republice jsem se rozhodl věnovat se opět kovářství, ke kterému jsem stále tíhnul. S manželkou jsme zakoupili bývalou zemědělskou usedlost v Bohuňovicích a začali jsme s její adaptací a opravami.
Můj záměr se ale změnil příchodem „sametové“ revoluce. S uměleckým kovářem Iljou Běhalem, jeho bratrem Jiřím a dalšími přáteli jsme začali rozvíjet novou, umělecko kovářskou dílnu. Byla to porevoluční, hektická léta plná optimismu, elánu a pracovního nasazení, kdy jsme v areálu bývalých kasáren, uvolněných po „odejité“ sovětské armádě, budovali novou, moderní dílnu a plni ideálů se věnovali rozvoji moderního kovářství na Olomoucku.
V této době jsem se přihlásil do Luhačovic na studium při zaměstnání a v tamějším středním odborném učilišti jsem po dvouletém, dálkovém studiu dostal konečně výuční list jako umělecký kovář.
V roce 1995 jsem odjel do Itálie pomáhat italskému sochaři v železe, mistru Toni Benettonimu na jeho- bohužel poslední, plastice. Byla realizovaná pro město Treviso a dělal ji ve spolupráci se synem, prof. Simonem Benettonem.
Ten více jak měsíc v jeho dílně mi dokonale změnil pohled na kovářskou práci i můj dosavadní pohled na život. "Toni" byl skutečný gigant mezi umělci. Jeho ohromné profesní zkušenosti, neotřelé životní postoje a úžasné rady, které jsem u něj získal, doceňuji s odstupem času čím dál více. Každou svoji dokončenou práci posuzuji a hodnotím jakoby z jeho pohledu. Co by na to řekl on, jak by se mu to líbilo, co by zkritizoval. Stále k němu cítím ohromný respekt.
Časem a přirozeným vývojem jsem získal odlišný pohled na kovářskou práci nežli měl Ilja Běhal. Chtěl jsem vyrábět díla podle svých vlastních představ a podle svého citu a vkusu.
Proto jsem se rozhodl z dílny „Ilja Běhal a spol.“ odejít a postavit se na vlastní nohy. Postavil jsem si doma, na svém pozemku svoji novou dílnu a roku 1998 jsem otevřel svou vlastní praxi.
Začal jsem úžeji spolupracovat se zahraničními kováři a snažím se uplatňovat své pojetí zpracování železa. Takové, které by odpovídalo současné moderní době, nynější achitektuře, mému citu, vkusu a mým představám o eleganci a harmonii. Zpracování, které zvýrazní krásu, sílu, kreativitu a veškeré možnosti oceli. Řešení netradiční, vzdálené běžné rutině a zajetým kolejím. Řešení, které je možné pouze ze železa, z materiálu pevného, pružného, tvárného, osobitého a charismatického. Jak říkal mistr Benetton: „co se dá vymyslet a nakreslit, to se dá i udělat“.
Je těžké se rozhodnout, kterým směrem se v další práci vydat. Komerční tlaky dnešní společnosti, vychovávané supermarkety s falešnými slevami, ovliněné povrchními názory „módních odborníků“ a moderních architektů jsou ohromné. Málokdo je dnes již schopen rozeznat kvalitní práce od napodobenin a kýčů. „Moderní“ se dneska chápe jako „spotřební“ a výroba je nahrazena vyděláváním. Kvalitní, cenově náročnější výrobky jsou marketingem téměř neprodejné, vytlačené z trhu.
Mnoho kovářů tedy vyrábí tak, jak „se to normálně dělá“ a používá stará schemata, která zabezpečí přežití a finanční prosperitu, práce jsou klasické a lehce obhajitelné.
Není lehké udržet si svoji živnost a zároveň i kreativitu. Vymýšlet nová, moderní řešení návrhů a také jejich následnou realizaci, při níž je třeba vyvinout a vyrobit nové nástroje, nářadí a pomůcky a přitom ještě udržet prodejnost svých výrobků. Dokázat pořád přistupovat ke každé zakázce osobitě a zodpovědně. Zatím se mi to snad daří a ještě jsem nedělal dvě stejné věci. Ale řemeslná a časová náročnost této složité výroby, zaměřené na skutečně špičkovou úroveň a provedení se samozřejmě odráží i na všem ostatním. Jen málokdo to dokáže skutečně ocenit.
Pracuji zatím sám, s občasnou výpomocí kovářských učňů. Nechtěl bych kvůli výdělkům a urychlení obratu slevovat na kvalitě řemeslného provedení mé práce a návrhů. Jsem připraven na ty nejnáročnější zákazníky, vyžadující tu nejvyšší kvalitu a nabídnout jim to nelepší, co dokážu vytvořit. Vyhovět i těm nejnáročnějším požadavkům.
Pro svůj další profesní rozvoj a čerpání nové, tvůrčí energie se každoročně zúčastňuji Hefaistonu - kovářského setkání na hradě Helfštýn a různých jiných kovářských akcí a symposií, jak u nás, tak i v zahraničí.
Některé zajímavé akce, kterých jsem se zúčastnil:
- Stia 1997 - Pocta Toni Benettonovi - 3.cena ( s Pavlem Navrátilem)
- Vittorio Veneto 2000 – účast
- Hefaiston 2001 – 1. cena za dílo „Kovaná brána“
- Feltre 2002 - 1. cena za vykované dílo „Dívka ve větru“
- Hefaiston 2002 – 1. cena za dílo „Starý kříž“ v kategorii damascenská plastika
- Vittorio Veneto 2002 - 1. cena za vykované dílo „Labuť“
- Sonthofen 03. - 20. 9. 2003 – kování v bronzi - výroba kované, bronzové fontány
- Vittorio Veneto 2003 – účast na mezinárodním kovářském symposiu
- Veroli 2004 – účast na bienále
- Sonthofen 2004 – kování v bronzi - kované zábradlí do bazénu
- Mercato Saraceno 2005 - účast na 2.kovářském setkání
- Náměšť nad Oslavou 2005- účast - kování společné plastiky "Páv"
- Hefaiston 2005 – čestné uznání za dílo: kovaná plastika „Fénix“
- Feltre 2006 – účast na mezinárodním kovářském symposiu
-Helfštýn 2006 – účast na Kovářském fóru, plastika „střet energií“
- Helfštýn 2007 – 1. cena v kategorii Klasické kovářské práce za Kované zábradlí
-Helfštýn -2007 – 3. cena v kategorii demonstrované práce za dílo „Schody do ráje“
- Mercato Saraceno 2007 - účast na mezinárodním kování společné plastiky "DNA“
- Helfšýn 2008 – 3. cena v kategorii Klasické kovářské práce za dílo Klepadlo „Satyr“
Navázal jsem přátelskou spolupráci s mnoha jinými uměleckými kováři ve světě a jsem s nimi ve stálém kontaktu. Při větších pracích si potom mezi sebou navzájem pomáháme.
Například plastiku „Sféra“ od Claudia Bottery jsme dělali spolu s Francouzem, Němcem a Holanďanem.
Kovaná, bronzová kašna pro město Sonthofen od Kristiana Lanbachera jsme dělali společně Čech, Itali, Němci a Rakušané.
Skulptura „Centrala“ pro město Mercato Saraceno od Roberta Giordaniho realizovali Itali a Češi.
Spolupracoval jsem s Irem, Američanem, Kanaďanam, s Japonci i s kovářem z Jižní Afriky.
Tato přátelství bez hranic jsou pro mne velice důležitá, motivují a posouvají mne v mé práci kupředu. Udržují mne otevřeného a přístupného novým podnětům, různému vnímání materiálu, různému pojetí zpracování.
Pro další zvýšení své odborné způsobilosti jsem se přihlásil do Mistrovské školy uměleckých řemesel v Praze, kam jsem byl 4. září 2004 přijat a v roce 2007 jsem studium završil úspěšným složením mistrovské zkoušky.